"Pořád máme představu, že adresátem České knižnice není nějaká elitní vrstva zájemců o literaturu, tedy profesionálové, ani jím není ta nejširší čtenářská obec, která chce číst něco, co je zábavné, ale taková ta střední vrstva lidí, kteří mají o literaturu zájem a chtěli by mít ve své knihovně to, co považujeme za základní a podstatné pro českou literaturu," říká jeden ze zakladatelů naší ediční řady, literární historik Jiří Holý.
Právě jste se vrátil ze schůze rady České knižnice. Co se na takové schůzi vlastně probírá?
Rada je výkonný orgán České knižnice, něco jako vláda, která rozhoduje o tom, jaká bude koncepce České knižnice, jaká bude spolupráce s nakladatelstvím Host, které Českou knižnici vydává, jaké svazky doporučíme k vydání a jak probíhá příprava, vydávání a distribuce těch svazků.
Dochází při tomto procesu k nějakým zásadním přím o to, které svazky do České knižnice zahrnout, či je naopak vynechat?
Samozřejmě. V oboru literatury, stejně jako v každém jiném oboru, nezastávají všichni týž názor, takže kromě urgování autorů, editorů a nakladatele diskutujeme také o tom, který z autorů má vyjít, co v tom svazku má být obsaženo, kdo bude komentátorem a tak dále.
V rámci České knižnice přitom už vyšlo na 85 knih. Člověk by skoro řekl, že z toho domácího literárního kánonu, který má Česká knižnice pokrývat, už toho moc nezbývá.
Původně jsme uvažovali o asi tak 200 svazcích a máme stále mnoho autorů, kteří se ještě do České knižnice nedostali – namátkou třeba Seifert, Skácel, Březina, Holan, Halas, Hora – to jsou všechno autoři, kteří patří k těm „kanonickým“ pokud jde o 20. století. Stejně tak bychom mohli mluvit o starší literatuře – nevyšli zde například Kosmas, Dalimil anebo Hus. Je to samozřejmě běh na dlouhou trať. Snažíme se zvažovat skladbu každého roku, aby byla zastoupena různá časová období, tzn. literatura starší a střední doby, 19. století, 20. století a případně i autoři vlastně současní – budeme nyní vydávat Václava Havla a již vyšli Škvorecký či Gruša. Zároveň by mělo být zastoupeno drama, poezie, próza a samozřejmě nás zajímá také potenciální čtenářská odezva. Těch 200 svazků by myslím mohlo obsáhnout základní fond české literatury od nejstarších legend až například po Jáchyma Topola, o jehož vydání nyní uvažujeme.
Kdo je vlastně cílovým čtenářem České knižnice?
Když jsme tu edici v roce 1996 zakládali, tak jsme si říkali, že náš cílový čtenář je člověk, který má maturitu a zájem o českou literaturu. Od té doby se asi čtenářské návyky změnily a čtenářství ztratilo svou prestiž spolu s klesající prestiží literatury, ale pořád máme představu, že adresátem České knižnice není nějaká elitní vrstva zájemců o literaturu, tedy profesionálové, ani jím není ta nejširší čtenářská obec, která chce číst něco, co je zábavné, ale taková ta střední vrstva lidí, kteří mají o literaturu zájem a chtěli by mít ve své knihovně to, co považujeme za základní a podstatné pro českou literaturu.
Vydavatelem České knižnice je v současnosti nakladatelství Host. Jaká má úlohu Ústavu pro českou literaturu?
Pracovníci Ústavu samozřejmě vstupovali do České knižnice od začátku, protože Ústav byl už od 50. let střediskem kvalitní ediční práce. V Ústavu vznikala edice Národní knihovna, vznikaly tam edice Knihovny klasiků, vznikaly tam spisy, které nějakým způsobem formovaly textologii a ediční práci na dlouhá desetiletí. Bývalí či současní pracovníci Ústavu stáli i u založení České knižnice - například Mojmír Otruba byl prvním předsedou redakční rady. Dalším takovým pracovníkem byl Miroslav Červenka, který byl předsedou Nadačního fondu i redakční rady. Nemohu tady všechny vyjmenovávat, ale pracovníci Ústavu tvořili velkou část těch, kteří se na České knižnici podíleli. Před dvěma roky, jsme se domluvili s ředitelem Ústavu Pavlem Janáčkem, že Ústav se stane spoluvydavatelem České knižnice. Pokud jde o nakladatelství, máme již třetí. Začínali jsme v Českém spisovateli, pokračovali v Nakladatelství Lidové noviny a posledních asi osm let vydáváme knihy v Hostu. Jde tedy o takovou trojstrannou spolupráci, protože kromě Nadačního fondu České knižnice, který tady je od začátku, je zde nakladatelství, které knihy vydává, a Ústav pro českou literaturu, který je partnerem a my jsme velice rádi, že se na tom podílí.
Jak jste s Českou knižnicí spojen vy osobně?
V roce 1996 byl u toho již zmiňovaného začátku. Tehdy jsem samozřejmě nestál v čele České knižnice, protože jsem byl nejmladší člen vědecké rady. Patřil jsem ale k iniciátorům. Sešlo se tehdy několik lidí, kteří si navzájem řekli – každý zvlášť, a pak také dohromady – že je třeba, aby tady vznikl projekt, který by nahradil to, o co předtím usilovalo několik jiných edic, zejména Národní knihovna, a představil kánon české literatury tentokrát bez ideologických omezení, která bohužel pro Národní knihovnu platila. A to navíc v plné šíři, tedy od počátku až po současnost. Jedna z prvních schůzek byla na Pražském hradě, protože Česká knižnice vznikla pod patronací Václava Havla. Měli jsme tehdy mnohem bohatší, rozsáhlejší plán: doufali jsme, že budeme každý rok vydávat 10–12 svazků a že k tomu vznikne studijní edice. Postupně se z finančních příčin program redukoval, ale jsem rád, že jsem mohl být při tom. Z počátku jako jeden z iniciátorů a řadových členů, později jako předseda vědecké rady a po smrti Miroslava Červenky i jako předseda správní rady České knižnice. Nyní jsem předal vedení správní rady Martinu Valáškovi. Jsem stále v radě, i když už ne jako nejmladší, ale jako její nejstarší člen.
Ještě jako studenta mě hodně bavily komentáře k jednotlivým vydáním, ve kterých odborník na daného autora či období díla interpretuje. Je o tuto práci mezi literárními vědci zájem?
To je samozřejmě různé. Myslím si, že zájem o to je, protože literární vědci nemají tolik příležitostí, aby kromě své ryze odborné práce měli příležitost oslovovat i širší okruh čtenářů. Snažíme se, aby ty komentáře nebyly doslovy, aby to nebylo nějak pouhé vyprávění o autorovi a knize, ale aby nějakým způsobem směřovaly ke genezi textu, k jeho recepci a fungování a aby sdělovaly fakta, která čtenáře povedou k dalšímu samostatnému přemýšlení o knize.
Ptal se Stefan Segi