(1629–1680)
Katolický kněz a historiograf. Vzdělání nabyl u jezuitů, roku 1653 přijal kněžství a následujících třináct let strávil v severovýchodních Čechách – děkanoval v Kostelci nad Orlicí a v Litomyšli, byl jmenován biskupským vikářem a vyznamenán erbem (zlatou kotvou v modrém poli). V té době si také zvolil svůj „mluvící“ přídomek „z Čechorodu“. A jeho církevní kariéra dál úspěšně vrcholila: v roce vydání Prodromu byl jmenován kanovníkem kapitul v Litoměřicích a na Vyšehradě a roku 1666 kanovníkem kapituly svatého Víta, kde rozvíjel své duchovní, organizační i vědecké schopnosti postupně ve funkcích kazatele, scholastika, děkana, oficiála či generálního vikáře. Pokračoval ve vydávání svých latinských spisů, studoval archivní prameny, pořádal sbírky relikvií, korespondoval s mnoha intelektuály, založil štědré fundace. Zároveň působil jako revizitační komisař, císařský rada, palatin a titulární biskup. Zemřel při morové epidemii, když odmítl opustit pražskou katedrálu, a je v ní také pochován. Pešinovo jméno ve zdobené kartuši čteme mezi jmény dvaasedmdesáti velikánů české historie zachycených na fasádě budovy Národního muzea v Praze.
slovníková hesla:
Lexikon české literatury (díl 3, svazek II – P–Ř)
Reprodukce portrétu Tomáše Pešiny z Čechorodu z knihy Mars Moravicus, kterou v Praze roku 1677 vydal tiskař Jan Arnolt z Dobroslavína (pravděpodobným autorem portrétu byl Antonín Martin Lublinský, rytcem Václav Wagner), zdroj: Národní technická knihovna