(1864–1928)
Básník a prozaik, klíčová osobnost básnické generace devadesátých let 19. století.
Pocházel z rodiny venkovského učitele a regenschoriho, citově ho zasáhla matčina smrt a otcův nový sňatek. Od studií jevil literární nadání a publikoval, nejprve ve stopách Jaroslava Vrchlického. Vrchlický Sovovi poskytl i pomoc při hledání kariérního zajištění, Sova pak působil mimo jiné v redakci Ottova slovníku naučného a později jako úředník magistrátu. Od roku 1898 byl knihovníkem pražské Městské knihovny (později se stal jejím ředitelem). Na počátku století jej poznamenal brzký rozpad jeho manželství a propuknutí neurologického onemocnění, jež mu nakonec znemožnilo pohyb. Poté, co se po svém příchodu do Prahy seznámil s dalšími mladými literáty a kritiky (F. X. Šalda, Hugo Gordon Schauer), stal se jednou z klíčových osobností své básnické generace, proměňujících českou poezii. Byl jedním ze signatářů manifestu Česká moderna. Byl autorem ironicky vyostřených zvěcnělých veršů, impresionistické přírodní lyriky i symbolistické poezie.
slovníková hesla:
Lexikon české literatury (díl 4, svazek I – S–T)
Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století
Slovník básnických knih (o sbírce Ještě jednou se vrátíme, o sbírce Lyrika lásky a života, o sbírce Zlomená duše)
Antonín Sova, atelier Fr. K. Svoboda – Praha, zdroj: Literární archiv PNP, fond Fotoarchiv