(1867–1937)
Kritik a esejista, vůdčí osobnost českého modernistického hnutí.
Pocházel z rodiny poštovního úředníka, gymnázium dokončil v Praze, poté studoval práva, ovšem nedokočil je. Teprve po letech získal na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy doktorát z filozofie, ještě později se habilitoval pro dějiny západoevropských literatur a v poválečném období se stal i řádným profesorem. Dlouhá léta žil Šalda jako spisovatel z povolání, odkázaný na honoráře časopisů, jisté finanční zajištění mu poskytla dlouhodobá spolupráce s redakcí Ottova slovníku naučného. Od konce století do konce života trpěl vážným neurologickým onemocněním. Začínal básněmi, brzy se však stal především jedním z nejvýznamnějších kritických hlasů mladé literární generace devadesátých let. Spolupodepsal manifest Česká moderna. Pomáhal zásadním způsobem ustavit kritiku jakožto svébytnou tvůrčí činnost, jeho polemiky se významně podílely na utváření umělecké mezigenerační a posléze i generační diskuze. Dlouhodobě se zabýval otázkami tvůrčí individuality a jejího vztahu k řádu umění. Objevitelským tvůrčím činům věnoval řadu svých esejů, které posléze sloučil do souboru Boje o zítřek (1905). Ve dvacátých letech 20. století kriticky oceňoval levicovou avantgardu, od roku 1928 vydával svůj autorský časopis Šaldův zápisník.
slovníková hesla:
Lexikon české literatury (díl 4, svazek I – S–T)
Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století
fotografie:
F. X. Šalda, reprofoto z tisku, zdroj: Literární archiv PNP, fond Fotoarchiv, Sbírka – pozitivy, F. X. Šalda, L.a. 1936/310