Bylo nás pět bylo, jak píšete, v době svého vydání i později vnímáno jako knížka pro děti, byť jí primárně není. Tento názor nicméně přetrvává dodnes a kniha se stále objevuje v seznamech doporučené literatury pro děti. Čím je způsobeno, že tento „mýtus“ vznikl – je to jen postavou vypravěče? A proč se ho nedaří eliminovat?
Myslím, že je to podobný případ jako Twainův Huckleberry Finn. Je to kniha o dětech, vyprávěná dítětem, ale jak říkáte, primárně dětská literatura to není. Jazykově a stylově je velmi složitá. Dětská naivita je takové barevné sklíčko, jímž se Poláček prostřednictvím Petra Bajzy dívá na svět. Ale tento svět je někdy nedětsky vážný.
Jaký je váš osobní názor na kapitoly o cestě do Indie? Považujete je také za únik z reality?
Při adaptacích Bylo nás pět (Filipovského čtení v rozhlase, Smyczkova televizní minisérie) přicházela cesta do Indie zkrátka, protože vybočovala z dosavadního děje. Myslím, že autor do ní zašifroval svou osobní situaci, závěr knihy psal v očekávání transportu do Terezína. Kapitoly o Indii můžeme vnímat jako nostalgii dětského snu o exotické zemi, tedy únik z bezútěšné situace. Samotný závěr, kde vypravěč říká, že je unavený a chce spát, mohou předznamenávat jeho osud a smrt.
Jak uvádíte ve svém komentáři, Karel Poláček byl za postavy takzvaných malých lidí z Okresního města kritizován, nicméně šlo o jejich zploštělé vnímaní. Jak tedy Poláček s postavami tzv. malých lidí pracoval?
Poláčkův fikční svět je založen na obrazu každodennosti, s humornou nebo karikaturní nadsázkou. Takové jsou i jeho postavy. „Malý český člověk“ (MČČ) se stal kopacím míčem pro kritiky, kteří měli vizi ideálního či heroického světa. Poláček tyto lidi, zvlášť ze středostavovské vrstvy, zobrazoval reálně, aniž by je odsuzoval ve jménu nějakého ideálu. V tom se podobal Haškovi a Čapkovi.
Poslední dotaz míří na úlohu Pavla Trosta, která byla zřejmě v poláčkovské kritice velmi zásadní, ne-li stěžejní. Mohl byste jeho osobu přiblížit? Kým byl a jakou roli v kritice Poláčkových děl sehrál?
Pavel Trost je jedna z největších osobností české filologie. Rozsah jeho zájmů je dnes nepředstavitelný. Psal stejně poučeně o baltistice jako o germanistice, o literatuře jako o jazykovědě. Jeho články byly velmi koncizní, většinou v rozsahu tří až deseti stránek. A téměř vždy byly invenční. Vedle Čechova a Kafky patřil Poláček k Trostovým oblíbeným autorům. Jeho dva články o prózách Okresní město (1937) a Bylo nás pět (1948) jsou pro pochopení Poláčkovy poetiky zásadní a byly doceněny až po desetiletích.
Ptala se Anna Štičková