Česká knižnice

Topolova Sestra je 100. svazkem edice Česká knižnice. Jak na uvedení tohoto románu připomněl Jiří Flaišman, předseda redakční rady edice, předchozích pět svazků reprezentuje „osmičkové roky“. „Těmito osmičkovými svazky jsou hry Václava Klimenta Klicpery, básně Josefa Kainara, dvě prózy Egona Hostovského, básně a prózy Karla Havlíčka a výbor z českých spisů Jana Husa,“ vyjmenoval Flaišman. Sestrou se Knižnice otevírá literatuře, která vznikla po roce 1989 a je stále ještě považována za současnou. Jáchym Topol je navíc teprve druhým autorem, kterému vyšla kniha v edici Česká knižnice už za jeho života (prvním byl Jiří Gruša).

„Sestra je výjimečná hned ze dvou důvodů. Tím prvním je poetika románu a tím druhým společenská recepce,“ shrnul svůj pohled na Topolův román autor komentáře Zdeněk Šanda. „Poetika Sestry je ojedinělá intenzivní dynamizací kategorií všech textových rovin – jazykové, tematické i kompoziční. Vzniká tím tak výrazné napětí, které je jako ‚dění smyslu‘ v poetice románu, myslím, v nejen současné české literatuře výjimečné.“Dále Šanda uvedl, že se dočkala enormního počtu recenzních ohlasů – napočítal jich kolem padesáti. O Sestře pojednávají též literárněvědné, ale i lingvisticky či filozoficky zaměřené studie, převážně shrnuté ve výboru Otevřený rány (ed. Ivo Říha, Torst 2013), či práce současných literárních historiků. Sestra byla též přeložena do němčiny, maďarštiny, angličtiny, polštiny a slovinštiny, byla ztvárněna ve filmu i v divadle.

K edičním úpravám se vyjádřila editorka Daniela Iwashita. Uvedla, že u tohoto díla, které záměrně pracuje s nestandardními, zkomolenými či jinak deformovanými jazykovými prostředky a znaky mluvené řeči, bylo podstatné zachovat vše, co se může jakkoliv podílet na významové, zvukové či rytmické výstavě a stylu díla. A opravit jen taková porušení textu, která podobnou funkci nenesou – celkově je proto oprav minimum. Neobvyklá byla i volba výchozího textu: „Původně jsme chtěli vyjít z druhého, upraveného vydání z roku 1996, tedy z textu autorovy poslední ruky, avšak po porovnání s prvním vydáním z roku 1994, které je o dvacet tiskových stran delší, jsme se po dohodě s autorem vrátili k původní verzi. Veškeré škrty v druhém vydání zaznamenává různočtení. Vzhledem k tomu, že edice je zaměřená čtenářsky, obsahuje také překladové vysvětlivky. Také ony odrážejí jazyková specifika textu. Některé věty v Sestře jsou poskládány z několika, místy až pěti různých jazyků: kromě němčiny, angličtiny, francouzštiny, ruštiny a španělštiny je mezi nimi vietnamština, japonština, jidiš, hebrejština, polština, maďarština, romština atd. Kromě toho, že se zde jazyky mísí, se záměrně komolí. Ve vysvětlivkách jsme se pokusili slova uvést v původním přepisu a poté nabídnout i přibližný doslovný překlad.“

 „Sestra vznikla během tří měsíců a čtrnácti dnů v Německu v někdejším domku Heinricha Bölla, v odloučení a blízko lesa. Pak jsem ji rok opracovával. Bylo mi jedno, jestli to vyjde, poslal jsem ji Jitce Uhdeové z nakladatelství Atlantis s takovou undergroundovou zpupností, ať si s tím dělá, co chce, naštěstí se toho redakčně ujala Milena Masáková. Tehdy jsem byl novinář v Respektu a byli jsme všichni opojeni svobodou slova – že něco napíšeme a ono to vyjde. Pak už jsem chtěl psát uměřeněji a k té druhé verzi jsem chtěl přistoupit jako spisovatel. Takže jsem škrtal, ale nebylo to žádný odborný škrtání, prostě jsem škrtl, co mě nebavilo a nudilo,“ vysvětluje Jáchym Topol vznik dvou verzí románu. Daniela Iwashita doplňuje, že změny jsou na více než šedesáti místech a že ve druhém vydání chybí podstatný kus tzv. osvětimského snu v šesté kapitole.

A jak Jáchym Topol reagoval na nabídku vydání románu Sestra ze strany České knižnice? „Já jsem o Sestře vůbec neuvažoval. Pustil jsem ji z hlavy, protože to byl můj opravdu první, hodně experimentální a divokej román. Vždycky se snažím soustředit, na ty věci, který vznikají, takže nabídka Jiřího Flaišmana a vůbec ten nápad mě naprosto ohromily. Samozřejmě mě to nadchlo, ale zároveň naplnilo určitou bázní. Tuhle knížku jsem napsal fakt v takovým drzým gestu. Ale na tu nabídku jsem potěšeně kývnul. Pak jsem zase prožíval další nadšení, když jsem spolupracoval s Danielou Iwashitou a Zdeňkem Šandou a viděl jsem, že na rozdíl ode mě jsou to opravdu – já říkám – vědátoři. Oni jsou opravdu schopní jakýkoli detail najít a prověřit. A obdivuju, že Daniela to nedělá, jako že to dostala na stůl, ale že ji to fakt baví. Takže jsem znova se Sestrou zažil docela příjemný momenty. Ale přiznám se, že jsem ji znova nečetl. Mám to tak, jako to autoři mívají, že číst svoje starý texty, jak řekl Ladislav Klíma, je naplňuje největší radostí a největší trapností.“

V neposlední řadě je třeba zmínit, že 100. svazek se představil v novém grafickém zpracování Jany Vahalíkové, která tímto ustavila vizuální podobu pro další stovku knih. Dalšími svazky, které v edici vyjdou v roce 2019, budou Nedělní kázání — Bůh mně ústa má otevříti může, Čtyři hry Jiřího Voskovce a Jana Wericha a Vesnický román Karoliny Světlé.