Česká knižnice

pero, tuš, uhel, akvarel, kvaš, papír, 46 × 61 cm
Národní galerie v Praze, K 12 636
Fotografie © Národní galerie v Praze, 2019

Šestidílný cyklus Mor, vystavený v roce 1901 na výstavě Wiener Secession, představuje vrcholné dílo Felixe Jeneweina (1857–1905), který bývá řazen k nejtypičtějším představitelům českého malířského neoromantismu, symbolismu a zároveň secese. Už v předchozích dílech s náboženskou tematikou vnášel výtvarník do jejich vyznění subjektivizující pojetí, vůči němuž se tehdejší církevní kruhy ohrazovaly, ale zároveň jej vítali autoři tzv. katolické moderny, soustředění kolem časopisu Nový život. Vedle Otokara Březiny, Julia Zeyera nebo Františka Bílka brzy zařadili i Jeneweina k tvůrcům vyjadřujícím ideje hnutí. Velkého znovuobjevení se pak Jenewein dočkal s výstavou v roce 1927, k níž napsal jeho monografii a velké básnické vyznání Jakub Deml.

Apokalyptické téma i výrazové pojetí Moru se od tradičnější náboženské malby odvrací k obecnějšímu symbolickému podobenství o zkáze lidského rodu. Navazuje na výtvarnou formu tanců smrti, které křehkost lidského života a univerzalismus smrti ukazovaly v podobě oživlé kostry, tančící s ještě živými zástupci různých vrstev společnosti, od pozdně středověkého po barokní malířství; v polovině 19. století se výtvarné téma vrátilo s rozšířením epidemie cholery. Právě v listu Hýření představuje extatický tanec způsob, jak alespoň na chvíli zahnat strach ze smrti. Kostlivce, kteří patřili k tradici žánru, ale Jenewein nahradil velmi tělesnými figurami. Prostor výjevů není v cyklu Mor příliš hluboký a plně jej ovládají právě monumentálně pojaté tělesné tvary – ještě zvýrazněné kresebnou linií, jež podtrhuje secesní výraz. Krása těchto lidských těl tak stojí tváří v tvář rozkladu, zmaru a smrti. 

Zpracovala Stanislava Fedrová