Česká knižnice

Za volbou obrazu doprovázejícího svazek poezie a korespondence Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic stojí kniha. Bohuslavovy bibliofilské zájmy jsou dobře známé (píše o nich také Marta Vaculínová v komentáři nového vydání v České knižnici, s. 122–125), navíc jeho knihovnu máme unikátně zachovanou a dnes i perfektně popsanou. Kromě toho je tu i Bohuslavova korespondence, kde zmiňuje svou „nenasytnou žízeň po knihách“ nebo oznamuje příteli a také „knižnímu agentu“ Bernardu Adelmannovi: „všeho jsem nechal a pročítáním těch knih jsem strávil téměř tři dni, během nichž jsem nepotřeboval ani nečetl nic jiného“ (s. 105, 110–111, ad.). Nejde ovšem jen o psané slovo, ale také o nové médium jeho šíření: knihtisk, médium převratné pro lidskou komunikaci i civilizaci. Že si to Bohuslav už v jeho počátcích uvědomoval, je zřejmé i z básně oslavující vynález střelného prachu a knihtisku (s. 52–56). Díky průzkumu jeho knihovny, provedenému Kamilem Boldanem, také víme další podrobnosti, z nichž lze soudit, že vizuální podoba děl nebyla pro Bohuslava podstatným zřetelem: nesoustředil se primárně na sbírání rukopisných děl a jejich přepisování, ale spíše na knihy tištěné, nenechával si do zakoupených knih doplňovat ručně malované iniciály a bordury, jak bylo tehdy u majetnějších sběratelů zvykem, preferoval (z finančních důvodů) vydání neilustrovaná a nekolorovaná.

Vazba textu a obrazu není přímá – kniha s touto ilustrací nepochází přímo z Bohuslavovy knihovny, spis Filozofie utěšitelka vlastnil ve vydání starším. Představuje ale ukázku vynikající dobové typografie a ilustrace. Štrasburk byl tehdy jedním z center knihtisku i knižního obchodu a Bohuslav si ze zdejších nakladatelských domů pořídil mnoho titulů. K předním nakladatelům patřil Johann Grünninger, významný inovátor knihtisku v jeho počátcích. Pozoruhodná byla jeho spolupráce s humanistickými učenci, kteří formovali ediční přípravu projektů, ale také utvořili nové pojetí ilustrace a jejich vztahu k textu. Jejich účelem nebylo jen učinit knihu vizuálně atraktivnější – napomáhaly také k orientaci v ní při hledání určitých pasáží a měly tak pro čtenáře ne-učence, ale latinsky gramotného, funkci mnemotechnickou. I v obrazech raného knihtisku se tak využívají rétorické strategie ars memorativa – umění paměti (Catarina Zimmermann-Homeyer). Z hlediska knižní kultury podnikal tiskař Grünninger a jeho výtvarníci (zvažuje se, že jimi byli Georg Schongauer a Hieronym Greff nebo další grafici) vizuální i technické experimenty s novým pojetím typografie i dřevořezových obrazů. U Boëthiova spisu tak vidíme například inovativní montáž bloků textu v sazebním zrcadle stránky, předznačující další vývoj typografie. Také ilustrace jsou vytvářené technikou montáže více bloků v rámu – proto, aby se některé matrice mohly uplatnit v různých obrazech. V tom reprodukovaném rozeznáme nejen samostatné bloky sloupové síně vlevo a spoutané opice vpravo, které se uplatňují (i zrcadlově obráceně) také na jiných místech knihy, ale tenká linka naznačuje, že samostatným blokem je i dvojice učence s Filozofií. A skutečně si čtenář může při listování knihou (dnes i pohodlně v digitální podobě) všimnout, že často jde o stejný blok dřevořezu. Oblíbený filozofický spis vyšel u Grünningera poprvé latinsky plně ilustrovaný, s celkem 78 dřevořezy (z nich 4 jsou velké); v některých výtiscích se dochovaly ručně kolorované.

Fortuna, antická bohyně vrtkavého osudu, bývala zobrazována se zavázanýma očima a stojící na kouli jako symbolu nestability. Už od starověku bylo jejím atributem také kolo, které jednoho vynáší vzhůru a jiný z něj padá k zemi. Popularitu Štěstěny s atributem kola stvrdila ve středověku i popularita Boëthiova textu. A oblíbená byla i jako motiv literární – vzpomeňme jen na Bohuslavův Rozhovor krále Václava se Štěstěnou (s. 78–79). Na reprodukované ilustraci, náležející k začátku 2. knihy spisu Filozofie utěšitelka, ženská personifikace Filozofie ukazuje učenci kolo osudu Štěstěny a utěšuje jej, že štěstí nezáleží na bohatství, moci ani slávě a nelze na něj spoléhat. Že nemá smysl snažit se kolo zastavit v jeho stálém otáčení, při němž tu „skácí trůny králů strašlivých, hned zase zdvíhá skleslou hlavu padlého“ – ovšem i rozmary osudu mohou nakonec být člověku prospěšné. Pozorný pozorovatel si v pravém rohu ilustrace jistě všimne opice mezi sloupovím altánu a zeptá se, zda to něco znamená. Nepochybně. V Boëthiovi opice ani motiv spoutání nehrají roli, zato v tomto ilustrovaném vydání najdeme blok se spoutanou opicí zopakovaný celkem desetkrát, v každé osmé ilustraci – nejde tedy rozhodně o motiv náhodný, ale o podstatnou symbolickou figuru. Středověké myšlení přidělovalo opici význam úpadku člověka a snadné kořisti ďábla. Od přelomu 14. a 15. století se ale severně od Alp (např. v dílech Albrechta Dürera, Ludwiga Schongauera, později Pietra Brueghela St.) objevuje ikonografická novinka, opice uvězněná a spoutaná. Zdá se, že náležitým výkladem (Horst W. Jansen) je odkaz k opici jako obrazu lidské povahy, jež je vězněm vlastních smyslových tužeb. Opice tak už není předobrazem potrestání v pekle, ale politováníhodným tvorem, jenž si svůj trest ukládá sám. – V kontextu ilustrací k Boëthiovu spisu se dá dodat, že jde o symbolický obraz toho, kdo spoléhá na aktuální přízeň Štěstěny a jejího prudce se otáčejícího kola.