akvarel, papír; 44,1 × 53,5 cm
Národní galerie v Praze, inv. č. DK 108
Reprofoto © Národní galerie v Praze, 2019
Alois Jirásek: Staré pověsti české
Jiráskovo soustředění pověstí k mytické minulosti národa a jeho budování prostředí světa této doby a jeho zabydlování má svou analogii v tom, jak Mikoláš Aleš hledal a utvářel v mnoha svých dílech vizuální podobu tohoto světa. Zobrazováním života starých Slovanů se ostatně zabýval už od konce 70. let. Námět akvarelu s bojovníkem a ženou hrající na varyto je rozpoznatelný už podle titulu připsaného na okraji: vychází z pověsti zaznamenané u Kosmy a popularizované po Hájkovi právě Jiráskem v Lucké válce. Zásadní roli žen v ní předznamenali už Kosmas i Hájek, když tuto bitvu Čechů s Lučany pojali jako souboj kouzelnic obou kmenů – a Jirásek posléze v pověsti dodá, když se Lučan Strabo dozví věštbu o dnech příštích, že „české kouzelnice mají mocnější čáry. Těmi přemohly naše.“
Aleš nejenže rád četl kroniky, včetně Hájka, a prožíval boj o Rukopisy (v řadách jejich obránců), ale velmi se zajímal též o aktuální objevy slovanské archeologie. Na jednu stranu tak vkládá Strabově ženě, čarodějce z kmene Čechů, do rukou k jejímu zpěvu varyto, objevivší se poprvé právě v Rukopise královédvorském jako hudební nástroj Slovanů. Zároveň ale bojovníka zdobí zobrazením tzv. Želenické spony, skutečného předmětu, kladeného dobovou archeologií zhruba do 8. století, z dnešního hlediska však ozdobou mnohem starší, spíše keltskou. Aleš ji znal z Vocelovy archeologické monografie Pravěk země české a používal ji pak hojně (stejně jako už před ním Josef Mánes) jako šperku pro své hrdiny, byť chybně interpretovaného k zavěšení na krk, ne jako sponu šatů. Podobně Aleš využíval ve svých dílech i další archeologické artefakty – předměty aktuálně nalezené na Levém Hradci a v Úněticích nebo v jeskyni Býčí skála, ovšem stejně tak zapojoval do svého obrazu dávnověku například i slavné tzv. prillwitzské idoly, jež ale byly za falzum obecně pokládány už v polovině 19. století.
Jednoduchá kompozice kresby spojuje postavy v určitém usebrání večera před klíčovou bitvou, byť k ní zaujímají zcela odlišné postoje. Zobrazení ženské postavy zezadu a obrácené k obzoru, k němuž směřuje i pohled luckého bojovníka, vytváří protiváhu mladík, který naopak pohledem navazuje kontakt s divákem a přivádí jej do scény. Aleš tuto skupinu obměnil později i na mozaice z vestibulu Staroměstské radnice, kde se proměnila v kompoziční protiváhu Libuše věštící slávu Prahy – byť zde již na varyto hraje mužný slovanský bojovník. Akvarel z roku 1890 se pak stal součástí vizuální podoby mytických českých dějin i tehdy, když byl použit na obálce prvního dílu Vančurových Obrazů z dějin národa českého (1939).
Kromě společného zájmu o utváření podoby mytických i historických dob pojilo Alše s Jiráskem, ale i Svatoplukem Čechem, jemuž autor akvarel věnoval, blízké přátelství a četné spolupráce. Pro Čechovy Květy vytvořil řadu kreseb, jež se posléze staly základem Špalíčku, ilustroval i Jiráskovy texty. Podle korespondence však víme, že jejich autorský vztah se tímto nevyčerpal: například Jirásek se už v roce 1875 obracel na Alše o radu ve věci husitských reálií a v 90. letech píše, že studuje jeho skici při práci na Proti všem. V dalších povídkách, jako Husaři, Balada z rokoka nebo Skaláci, zase Jirásek uplatnil rodovou paměť malíře – vzpomínky jeho prastrýce a strýce z vojenské služby za napoleonských válek.
náměty ke čtení:Aleš a Jirásek. Listy dvou přátel, Praha: ELK 1947
Karel Sklenář: Archeologie a pohanský věk. Příběhy z dětských let české archeologické vědy, Praha: Academia 2000
Petr Kopal: Kosmas a jeho svět. Obraz politického národa v nejstarší české kronice, disertační práce, Praha: FF UK 2017
Zpracovala Stanislava Fedrová