akryl tempera, papír na sololitu, 150 ´ 132 cm
Galerie moderního umění, Roudnice nad Labem, inv. č. O 0171
© Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, foto Oto Palán
Jiří Šotola: Tovaryšstvo Ježíšovo
Když se Petr Wittlich zamýšlel nad vztahem několika českých umělců 60.–80. let k baroknímu umění a nad tím, co je vlastně to, co na nás jako pozorovatele 20. století působí v jejich dílech jako barokní, uvažoval, že jde nejspíš o „princip velkých kontrastů, uplatněných při vytváření uměleckého objektu“. U obrazů Zbyška Siona si pak v tomto kontextu všiml, že z nich „lze mít velmi barokní dojem nějaké vše ovládající, spíše ovšem přírodní a démonické než božské síly, měnící svět forem na pokraji chaosu v neustálý zápas principů“. Napětí protikladů a protichůdných pohybů, konfrontace a kontrasty nebo vnitřní svár náleží také k principům významové výstavby Šotolova Tovaryšstva Ježíšova, které v různých rovinách vysvětluje v komentáři k vydání v České knižnici Erik Gilk. Právě k principu kontrastu tedy směřuje i tato vizuální analogie.
V 60. letech Zbyšek Sion s jistou urputností tematizoval biblické motivy jako paralely ke světu své současnosti. Časté mezi nimi byly především vize zániku s motivy z Janova Zjevení: pád hvězdy zvané Pelyněk spjatý s troubením třetí polnice, zničení babylonské věže následkem hrozivého zemětřesení, různé verze apokalyptických kobylek, jež měly trýznit lid na zemi, či souboj Goga a Magoga, ve Zjevení chápaných jako konečný souboj národů světa. Tyto motivy Sion realizoval skrze mnoho vrstev barvy a vlastně sváry a vrásnění těchto vrstev, které nakonec působí téměř jako reliéf. Na konci 60. let pak pozměnil formu i témata svých děl, aniž by ale opustil téma mezních situací lidského subjektu. Tyto obrazy tematizují různé zápasy a pády, běh a úprk, zastihují člověka v zaslepenosti sebou samým nebo převahou nad druhým. Namísto vysokých a hutných vrstev barvy proměnil svůj postup na tenkou vrstvu barvy a kontrast mozaiky barev.
V reprodukovaném obrazu Zápasníci jsou bojující figury monumentální a zároveň vůči sobě nanejvýš protikladné. Kontrastní je samotná barevnost těl, ale i způsob vystavění této barevnosti: tříšť mnohobarevných fragmentů jednoho z obrů vůči hladké malbě s jemnými valéry šedé a růžové druhého. Pevné tělo s viditelně vystupující kostrou a šlachami vůči tělu, které jako by bylo vytvořeno z pálené hlíny. Bílý obr se bortí, ale stále jej jakási síla drží pohromadě. Jako by tu nešlo jen o souboj dvou figur, ale svár principů nebo i ambivalentních postojů jednotlivce. Kde se tento archetypální souboj na život a na smrt odehrává? Zaoblení prostoru asociuje arénu, vymezenou od okolního světa růžovým plotem, nabízí se i metafora theatra mundi. Shodně zaoblený tvar ve sféře „nebes“ pak jako by zrcadlil svár, který se právě děje ve světě na zemi.
náměty ke čtení:Petr Wittlich: Barokní lekce, Výtvarné umění 1990, č. 6, s. 1–9
Antonín Hartmann: Zbyšek Sion: obrazy 1958–1993, Roudnice: Galerie moderního umění 1993
Zpracovala Stanislava Fedrová