Česká knižnice

V Máchových popisech krajiny a přírody hraje významnou roli pozornost směřovaná k vnímateli, k jeho vjemům všech smyslů, jež společně utvářejí atmosféru (viz komentář Michala Charypara ke svazku ČK, s. 293–294). Pozoruhodné a výjimečné jsou také jeho popisy světla i vnímání povahy světla, které prochází přes překážku v podobě mlhy, ranní rosy či padající tmy. Zároveň se v nich popis pozorovaného/vnímaného jevu propojuje se subjektivitou vnímatele, včetně jeho duševního rozjitření, a s časovou rovinou vnímání. Všimněme si jen několika příkladů: „mlhou ztemnělá ranní záře činila, že krůpěje na ní vyvstávati se zdály, a vlnící se mlha působila, jako by se věž pověstná u výparu ranním potácela“ (ČK: 14), „ouplný měsíc právě nad lidomornou vystoupil ze šerých oblaků a slzavá jeho zář stříbřila břízu“ (17), „hustě padající rosa, jejížto krůpěje v měsíčném světle kolem po větvích jasně se skvěly“ (31), „míhavé světlo dolem valící se řeky“ (119), „nakvap se soumračilo … Okraj mraků ještě broubila zlatá zář“ (179). Atmosférou tedy míním (spolu s filozofem Gernotem Böhmem) naladění, které nevyvstává z individuální emoce, ale z intersubjektivně sdíleného vztahu subjektu a prostředí.

Hledáme-li dobovou analogii v malířské reprezentaci krajiny, nelze přehlédnout mistra atmosfér Augusta Bedřicha Piepenhagena. V jeho díle najdeme právě velmi časté zobrazení mlh v údolích mezi horskými štíty nebo nad vodní hladinou, světla prodírajícího se skrze větve stromů nebo prosvítajícího mrak. Zajímají jej podmínky vnímání krajiny, jak se mění světlo za soumraku a svítání, jaká je atmosféra deště a bouře se vzduchem prosyceným vlhkostí, jaké je řešení nočních krajin osvětlených jen měsícem, jak padající sníh znesnadňuje chodci viditelnost do větší dálky nebo naopak jak se vyrovnat s odlesky sněhu ve slunci. Zajímavé je, že právě tyto kvality obdivoval na jeho krajinomalbách i Adalbert Stifter: Piepenhagen mu poslal své skici a Stifter je posléze komentoval v několika dopisech v prosinci 1859, při své jediné návštěvě Prahy v roce 1865 také malíře navštívil v ateliéru. Stifter si všiml vztahu sytosti barvy a okamžiku vnímání: „Vaše barva je lomená, ale vždy jasná. Její síla spočívá v stínování … Nejohnivější barva se rozprostírá na malá místa, např. na květiny nebo na nepatrné časové úseky, např. do večerních červánků nebo do blesku“ (viz Blažíčková, s. 211, 212). Pro tehdejší obecnější dobovou diskusi o subjektivitě vnímání je příznačné také to, že nehodnotil jako příliš povedené ty Piepenhagenovy studie se zobrazeným sluncem, které není nijak stíněno, například oparem večerního západu nebo mlhou, a naopak jej zaujaly obrazy, v nichž se řeší smyslové podmínky subjektivního vnímání krajiny a místa člověkem, který jí prochází: „Veškeré Vaše měsíční studie považuji za výborné a to pro měkkost a jemnost pojednání, pro neurčitosti pozadí, čímž se evokuje noc, i pro světlo, které leží v silně lomených barvách na předmětech, což dává vzniknout reálnému měsíčnímu svitu na pozemských tělesech. … Slunce lze malovat úspěšně jenom skrze mlhu ztlumené. Jinak není předmětem zrakového smyslu, ani při západu, když stojí čistě na obloze, protože v okamžiku přímého pohledu na ně ochrnuje činnost zrakového nervu.“

Z Piepenhagenova díla by pro reprodukci k máchovskému svazku České knižnice bylo samozřejmě možné zvolit jako případnou analogii mnohé otevřené a „přehledné“ krajiny s osamělým poutníkem, který jí prochází, anebo který stojí a pozoruje scenerii z vyvýšeného místa, za východu či západu slunce (tedy typickou situaci rovněž Máchových poutníků, jak upozorňuje Michal Charypar v komentáři svazku ČK, s. 275). Volba však nakonec padla na dílo, v němž je poutník zcela skryt (v temné houštině vpravo) – předmětem tu tedy není pohled lidského subjektu, ale samotné vnímání krajiny, jež se otevírá i recipientovi stojícímu před obrazem. Nejde o přehledně podanou krajinu viděnou trochu z nadhledu, ale o intimitu vnitřku lesa. Atmosféru ranního oparu podtrhuje mlha ještě nerozpuštěná na mýtině, úsvit chladných paprsků světla, přecházejících z tohoto osvětleného místa do popředí obrazu skrze linii bystřiny a prodírajících se mezi stromy. S odkazem na Stifterovy poznámky můžeme také říci, že právě tady je nejvíce sytá barva použita na odlesky světla na peřejích potoka a na znázornění světla dopadnuvšího na hrany pokroucené větve starého dubu. Tedy jevy spjaté s pomíjivým charakterem vnímání, s kratičkým časovým úsekem, v němž lze tyto jevy pozorovat a vnímat právě tuto atmosféru místa. Jde o intimní prožitek místa, ale bez přílišných akcentů malebnosti – jde tu zároveň o nejistotu a nepřehlednost, o bezprostředně blízký vztah lidského subjektu s přírodním živlem.

Zpracovala Stanislava Fedrová