kvaš, zlato, pergamen; 24,5 x 17,5 cm
Národní knihovna ČR, Praha, inv. č. XII.E.17, fol. 3
© Národní galerie v Praze, 2024
Obraz použit na obálce svazku:
Dalimilova kronika
Známý fragment latinského překladu s třinácti celostránkovými ilustracemi je asi jen desetinou předpokládaného díla. Sedm z těchto zachovaných ilustrací zobrazuje scény ze života sv. Václava, další pak náměty související s knížaty Oldřichem (objevení hradu Přimda, sňatek s Boženou) a Břetislavem (únos Jitky, udělení erbu od císaře, jednání s Chody nebo srážka české a německé rytířské jízdy). Luxusní provedení iluminací krycími barvami a zlacením svědčí o velmi reprezentativní zakázce, určené zřejmě přímo pro mladého Karla IV., ať už si ji nechal vytvořit on sám, anebo přímo pro něj jiný objednavatel (detailní rozbor iluminací i všech souvislostí shrnutých dále viz Černý 2010). Bohatě ilustrovaných a náročně vypravených národních kronik pojednávajících o origo gentis (viz komentář Martina Nodla ve vydání v ČK, s. 395) se oproti Francii nebo Anglii zachovalo ve střední Evropě jen minimum, a už tím je zachovaný zlomek iluminovaného Dalimila unikátní. Nejblíže mu v tomto prostředí stojí tzv. Uherská kronika (1358–1370), vzniklá pro anjouovské panovníky nastupující na uherský trůn, která také měla legitimizovat jejich postavení a zároveň deklarovat úctu k tradici předchozích dynastií, vč. zemských patronů: sv. Štěpána a sv. Ladislava v Uherské kronice a sv. Václava v ilustrované Dalimilově kronice).
V zavedené dílné pravděpodobně v Bologni, jež patřila k předním centrům tehdejšího iluminátorského světa, měli iluminátoři přístup k širokému repertoáru vizuálních vzorů či motivů a pro vizualizaci historiografického díla pojednávajícího o českých dějinách čerpali z okruhu ilustrací státních kronik francouzských a anglických, ilustrací rytířských románů (zejména s trojánskými příběhy), ale i právních dokumentů a liturgických knih. Odtud vybírali a variovali motivy s dvorskými výjevy, audiencemi nebo bitvami, ale také scény křtu vykoupených pohanských dětí, sňatku nebo mešní liturgie s pozdvihováním hostie. Zároveň přitom měli k dispozici překlad Dalimilova textu – řešení některých scén a detailů ukazuje, že se jej místy drželi velmi věrně, jindy jej interpretují a rozvíjejí s určitým záměrem. Druhým případem je třeba zobrazení sňatku Oldřicha a Boženy (10r) způsobem a vizuálními prostředky, jimiž se tento akt – a s ním i potomek z něj vzešlý, Břetislav – legitimizuje (jak upozorňuje Pavol Černý, s. 39–41).
List s iluminací, který je reprodukován na deskách nového vydání v ČK, je stejně jako ostatní listy rozdělen na dvě části s dvěma výjevy. V tomto případě jsou výjevy spojeny shodným prostorovým schématem architektonické kompozice klášterního dvora s kaplí, celami mnichů a vraty, která rámuje celou událost světa příběhu – Břetislavův příjezd a únos Jitky (viz s. 166–169 v edici ČK). Na rozdíl od dalších iluminací tohoto díla tu jde ve vztahu dvou nad sebou umístěných scén na jednom listu o skutečně sekvenční podání příběhu. Scéna zůstává stejná, změní se postavení aktérů: císař sesedá a pak vztahuje ruku na dveře kaple, dole vyjíždí na koni z bran, hlavičky mnichů zmizí z oken cel a objeví se už ve zbroji, tedy „v ódění“ na dvoře, dveře kaple jsou dokořán a mezi ženami jedna chybí... Vlastně tu jde o další uplatnění lsti vůči nepřátelům (viz Matouš Jaluška v komentáři edice ČK, s. 423): kníže do kláštera přijíždí jako obyčejný cestující, ale pak jej vybije jako bojovník („ale klášter vybi vojensky“), aby naplnil svůj záměr. Vizuální reprezentace spodní scény je v dobové ikonografii celkem netypická. Zatímco pojetí bitvy českých a německých rytířů na jedné z dalších iluminací (6v) je v zásadě dobově běžné, s tasenými meči a koni ve skoku, krvavá bitka na klášterním dvoře vyžadovala vizuální invenci jiného druhu. Důraz je tu položen na krutost počínání knížecí družiny, jak se ukazuje v mrtvých a zraněných tělech a odseknutých údech konvršů i mnichů. Od krvácející tváře „bradáče“ propíchnuté naskrz mečem až po detail v bráně, kde kníže přetíná nejen řetěz, ale i s ním i klíčníkovu ruku. Dalším zajímavým místem pro úvahu o iluminátorově přímé vazbě k textu kroniky je motiv samotného únosu s knížetem a císařovou dcerou na koni. Pavol Černý si všímá (s. 43), že jde o zvláštní způsob zobrazení, protože v jiných případech únosů bývá žena usazena před svým únoscem, zatímco usazení vzadu je typické spíš pro dobové zobrazení idylické vyjížďky mladého aristokratického páru v kalendářové části tzv. hodinek. Ale co když si tu iluminátor všiml konkrétního místa a literární metafory, v níž „Jitka veždy jako řěpík sě jeho držieše“, tedy jako kulička lopuchu nalepená na zádech knížete? Jenže pasáž latinského překladu právě této kapitoly bohužel chybí, a tak můžeme – alespoň do šťastného nálezu další části – o přesném zdroji iluminátorovy inspirace jen spekulovat. Snad uvažoval podobně jako Isidor ze Sevilly, který ve svých Etymologiích (XVII,9,66) k lopuchu (lappa) dodává, že ho Řekové nazývají filanthrópos, „milovník lidí“, neboť „díky své drsnosti ulpívá lidem na šatech“…
náměty ke čtení:Pavol Černý: Pařížský fragment Kroniky tzv. Dalimila a jeho iluminátorská výzdoba, Olomouc: Univerzita Palackého 2010
Isidor ze Sevilly: Etymologiae XVII, přel. Barbora Kocánová a Zuzana Silagiová, Praha: OIKOYMENH 2019
Zpracovali Stanislava Fedrová – Matouš Jaluška