Sto let od úmrtí Jiřího Wolkra v rodném Prostějově, kam byl na poslední dny převezen z tuberkulózního sanatoria v Tatranské Poljance, uběhlo 3. 1. 2024. Jan Čep zemřel v Paříži – do francouzského exilu odešel nedlouho po komunistickém převratu – dne 25. 1. 1974, tedy před padesáti lety.
Wolker, ve věku nedožitých čtyřiadvaceti let předčasně zhaslá kometa poválečné české avantgardy, je v České knižnici reprezentován svazkem 111. Svazek přináší celé jádro Wolkrovy tvorby veršem (stranou zůstaly prózy a texty dramatické), v uspořádání a edičním zpracování Ireny Vaňkové a s komentářem Jana Wiendla zahrnuje obě sbírky vydané za básníkova krátkého života (Host do domu, Těžká hodina) spolu s texty za autorova života knižně nevydanými (pásmo Svatý Kopeček, básně z nemoci). Svazek vyšel v roce 2021 a lze o něm bez nadsázky říci, že si ho čtenáři v knihkupectvích našli – v katalogu naší ediční řady patří k těm, které byly nejrychleji rozebrány, poslední svazky zmizely ze skladů nakladatelství i distributora v těchto dnech a titul se příliš neobjevuje ani v on-line antikvariátech. Ukázkou ze svazku (zahrnující například i skladbu Svatý Kopeček) můžete zalistovat zde.
Ohlas knižničního vydání Jiřího Wolkra potvrzuje, že i po sto letech od své smrti nepřestává tento básník oslovovat mladé lidi: "Knížku jsem před časem dostala jako cenu v jakési školní soutěži. Myslím, že Wolkera, básníka tragicky konzervovaného v jeho mládí, by si člověk měl přečíst dřív, než bude starší než on sám. A povedlo se mi to (ale jen těsně)," píše na čtenářské síti Databáze knih čtenářka s nickem JulianaH. "Až dosud jsem od Wolkera četla jen jednu baladu a pár porůznu roztroušených básní, hlavně v čítankách a korespondenci s K. Bieblem. A přitom pro mě byl vždycky v nějaké podobě přítomný, hlavně prostřednictvím vztahu s Bieblem, jehož zbožňuji a mám ho přečteného kompletně. »Kosťa« psal o Wolkerovi celý život, reagoval na jeho dílo tím svým, vzpomínal. Tím přešel Wolker do krve i mně. Léta jsem chodila posedět na podstavec jeho sochy s uctivou myšlenkou, jak v Dalmácii naházel do moře hvězdice umírající na suchu, což jsem věděla právě od Biebla. :) Jsem moc ráda, že teď se moje abstraktní představa Wolkera-ikony konkretizovala a že ho můžu ctít i na základě vlastních dojmů a pocitů z jeho poesie. Zaslouží si to. P. S. Edice nakladatelství Host je překrásná."
Čep je v České knižnici zastoupen výborem ze své celoživotní povídkové tvorby, který edičně zpracovala Marie Havránková a komentářem opatřil Tomáš Kubíček. "Svazek Povídky, tak jak jej koncipovali Tomáš Kubíček s Marií Havránkovou v České knižnici," řekl nám při příležitosti vydání knihy její vědecký redaktor, literární historik Jan Wiendl, "představuje Čepa-povídkáře v jakési kontinuitě. Zároveň se výbor soustředí na povídkovou tvorbu proto, že právě v ní nejspíše spočíval vrchol Čepovy umělecké tvorby. Ačkoli je Čep také autorem románu Hranice stínu, ukázalo se, že se spíše než o román v tradičním slova smyslu jedná o jakýsi kompoziční svod různorodých povídkových textů. Povídka je tak útvarem, do kterého Čep zcela jednoznačně obtiskl svoji tvůrčí osobnost. V této edici jsem rovněž velice přivítal skutečnost, že se vrací k původnímu způsobu úpravy textů, jak jej dohodl Bedřich Fučík s autorem při jejich poslední schůzce v Paříži. Na základě této dohody bylo pak koncipováno samizdatové dílo Jana Čepa v Edici B. M. (tedy Bedřich Fučík, Mojmír Trávníček), vznikající na počátku 80. let, stejně jako první a nedokončený pokus vydat část jeho sebraného díla na sklonku 60. let v Československém spisovateli."
Čepovský svazek 85 vyšel v roce 2016 a je v distribuční síti prozatím dostupný, a to i jako e-kniha. Na našem webu lze k tomuto svazku nalézt i korespondující svazeček Semináře s "maturitní" interpretací povídky Dvojí domov. Stejná povídka je i součástí ukázky, kterou jsme při příležitosti letošního autorova výročí doplnili na stránku svazku. Na čtenářské síti Databáze knih dosahují Čepovy povídky v našem vydání ještě nepatrně vyššího průměrného hodnocení než Wolkrovy Básně. "Čepovy povídky, co k nim říct... mám ráda jejich klid a pomalost, zkratku, nedořečené náznaky, to veliké, co se neostýchá znovu a znovu klást před oči," napsala tam o nich nedlouho po vydání knihy čtenářka Hanka_Bohmova. "Uprostřed důvěrně známého a téměř již nevnímaného se otevírají závratné propasti, člověk v úzkosti hledá dotek druhého, sahá do prázdna, naráží na tvrdost srdce. A přece při tom všem »nejsme sami a nic nemůže být nadarmo«".
Zpracoval Pavel Janáček