V týdnu, kdy se hlavní budova Filozofické fakulty Univerzity Karlovy na Palachově náměstí v Praze znovu otevřela pro akademický život, vrátila se na fakultu také Česká knižnice. Ve středu 21. února 2024 zde proběhla odložená prezentace vybraných svazků ročníku 2023 pro publikum přednáškové řady Kruhu přátel českého jazyka, navštěvované zejména studentstvem a vyučujícími z okruhu Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK. Pro výroční bilanci Knižnice, původně plánovanou jako obvykle na předvánoční týden, byly tentokrát vybrány svazky dvou klasiků s protikladným postavením v kánonu české literatury: zatímco o K. H. Máchovi ví ze školy něco každý, o Miladě Součkové dosud neslyšeli ani někteří studenti bohemistiky. Alespoň tak v podvečer na fakultě vyzněla reakce na otázku, kdo tuto prozaičku a básnířku zná: nezvedla se ani ruka.
Výhledy na nejbližší roky
Setkání bylo jako obvykle zahájeno inventurou uplynulého ročníku a edičními výhledy na nejbližší roky. Na konci jara, k veletrhu Svět knihy Praha, by se katalog Knižnice měl rozšířit o dva svazky, jeden s románem Jiřího Šotoly Tovaryšstvo Ježíšovo, další s prózami Růženy Svobodové. Jako letošní "majstrštyk" slíbil předseda správní rady Nadačního fondu Česká knižnice Martin Valášek vydat do konce roku 2024 Dalimilovu kroniku v zrcadlovém vydání staročeského textu a jeho nového převodu do moderní češtiny. Z edičních výhledů na další roky zaujala informace o novém překladu latinské kroniky Kosmovy, o připravovaném knižničním vydání Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války a zejména o zahájení tzv. německé řady České knižnice. Ta bude v českých překladech přinášet práce autorů německého jazyka z českých zemí. Zahájena bude v roce 2025 svazkem sestávajícím z dvou románů Ludwiga Windera Židovské varhany a Odložené slasti.
O krok blíže k Máchovi
Stěžejní část středečního programu byla věnována vystoupením editorů posledně vydaných svazků Knižnice. Svazek 121 s Máchovými prózami a deníky, který se do prodeje dostal před vánoci, představil Michal Charypar, a to jednak ve vztahu k předchozímu pokusu naší ediční řady uchopit básníkovy práce prózou, jednak k vydání Máchovy prózy ve Spisech Karla Hynka Máchy v Knihovně klasiků. Přestože od tohoto posledního kritického vydání uběhlo již šest desítek let, stalo se základem i obou edic knižničních, nejprve té Slukovy, nyní Charyparovy. Posledně jmenovaný editor vyšel z toho, jak Máchovy texty z nejednoznačné pramenné základny tvořené rukopisy, opisy, otisky za autorova krátkého života i posmrtným podáním Máchových přátel konstituovali editoři Spisů KHM, avšak při jejich jazykovém zpracování se vrátil, jak sám řekl, "o krok před Knihovnu klasiků". Pro kritické vydání byly podle něj prováděny četné pravopisné úpravy odpovídající spíše vydání čtenářskému, prameny zde byly podrobovány "máchizujícím úpravám", založeným na pouhých představách o Máchově jazykovém úzu, který byl odvozován zejména z jeho Máje. Charypar proto vyšel z nově pořízených diplomatických přepisů pramenů (jsou pro odborné zájemce zpřístupněny na našem webu) a provedl pravopisnou modernizaci všech textů nově "v jedné vrstvě". Jejím výsledkem je, jak řekl sám editor, "neučesaná" edice Máchovy prózy, šetřící projevy kolísání i na čtenářsky nápadných místech. Nové knižniční vydání proto předkládá "rozkolísanější text, než na jaký byl dosud čtenář Máchy zvyklý". Z témat literárněhistorického komentáře k Máchovým prózám, který napsali Martin Procházka a Zdeněk Hrbata, vyzdvihl Charypar téma všednodennosti, protože nezapadá do ustálených představ o romantismu.
Textologické důsledky modernistického psaní
Také pro svazek 122, který je v knihkupectvích dostupný od začátku letošního roku, byla edice připravena znovu, přestože tu je nedávné vydání Díla Milady Součkové z devadesátých a nultých let. Dílo vůbec poprvé umožnilo přístup k celku prozaické a básnické tvorby "nejlepší české spisovatelky", jak Součkovou publiku Kruhu v učebně č. 18 představil spolueditor svazku Jakub Říha. Tento celek byl do té doby rozptýlen v obtížně dostupných soukromých tiscích, exilových vydáních či dokonce rukopisech. Knižniční vydání má oproti dvanáctisvazkovým spisům jinou funkci. Prostřednictvím úzkého výběru čtyř žánrově rozmanitých textů interpretuje Miladu Součkovou jako autorku, která v době avantgard "vytváří v české literatuře podobu modernistického psaní". To je podle Říhy "založeno na inovativní poetice, ale není avantgardní, jakkoli se je v počátcích literární kritika snažila pod avantgardu zařadit". Editorský titul svazku Má písmena za cenu vybočení z úzu České knižnice odkazuje k týmž dominantám autorčiny tvorby jako vybraná díla. "Základním gestem Součkové je neustálé zaobírání se autobiografií, vlastními zkušenostmi a životem," přiblížil tuto koncepci Říha, "a současně se její psaní neustále vztahuje k vlastnímu aktu."
V případě dvojrománu Odkaz – Zakladatelé stál editorský tým před otázkou, zda je ospravedlnitelné zařadit do knihy pouze druhý díl a připravit čtenáře o ten první. Nakonec se, ve zřejmém souladu s modernistickým imperativem vystupňování experimentu, trojice editorů rozhodla, že ano. "Zakladatelé jsou co do stylové metody mnohem radikálnější a zajímavější. Odkaz se blíží tradičnějšímu pojetí rodinné kroniky, které Součková v druhém dílu opouští směrem k radikální práci s leitmotivickou strukturou, k experimentální práci s přímou řečí a s referováním o řeči." Dvojromán Součkové vyšel za okupace v nakladatelství Čin. Jeho text tak jako jediný z těch, které jsou v knižničním svazku obsaženy, kdysi prošel běžným nakladatelským procesem. Zbytek svazku je editován z rukopisu, z knihy vlastního nákladu a z uměleckého objektu vzniklého ve spolupráci Součkové a jejího muže, malíře a grafika Zdenka Rykra. Pramenná základna pro textologický průzkum díla Milady Součkové je úzká, a to nejen kvůli ztrátám v důsledku autorčina odchodu do exilu, ale také toho, že Součková zřejmě po publikaci výchozí rukopisy a strojopisy ničila. Ustavit texty děl, která se dochovala jen v tiskem neobjektivizovaných pramenech, lze pouze za cenu řady interpretačních rozhodnutí, pro něž v pramenech nejsou jednoznačné podklady. To je i případ závěrečné prózy svazku Vlastní životopis Josefíny Rykrové. Ta je pro Knižnici editována podruhé ze souboru strojopisů a rukopisů, u kterých nelze dosud bezpečně stanovit ani to, zda měly tvořit části jednoho díla.
Zpracoval Pavel Janáček